Lisabon - Cascais- Cabo dá Inferno- Cabo dá Roca - Praia da Ursa
Participants: 2
Length of walk: 17 km
Total: 34 km
Posted by: Kateřina a Mikuláš
Date: 29. 12. 2020
...„kde země končí a moře začíná“ ..
CABO DA ROCA - neskutečné místo! Jedná se o nejzápadnější pevninský výběžek evropského kontinentu. A taky Atlantik na dlani! Je to místo, na kterém když stojíte, jste v rámci pevniny Evropy nejvíc na západě, jak to jen jde.
Stála jsem zde za posledních 5 měsíců zpátky už 3x. Poprvé letos v červenci, a už tenkrát mi tohle místo vzalo dech. Takhle jsem si představovala KONEC SVĚTA. Nádherný konec!
Dnes zde stojím a dívám se na starý známý maják, kříž, kamennou desku s informací o nejzápadnějším místě Evropy, neskutečně zelenou vegetaci. Dívám se na tu nádheru potřetí a nemůžu věřit, že je to pokaždé ještě víc krásnější než naposledy. Ještě pohádkovější! Je to tím, že útesy nad oceánem končí v burácejících vlnách Atlantiku? Je to majákem, který ve své bíločervené kráse dominantně střeží tenhle pevninský poklad? Je to dechberoucí podívanou? Nebo poslechem vln narážejících do skal a všudypřítomnou vůní borovic, tamaryšku a soli z oceánu? Ne. Je to tím, že právě zde si uvědomuju (už potřetí během jednoho, COVIDOVÉHO, roku!), jak šťastná jsem a jak vděčná za vše, co mě dovedlo právě sem. Cítím se zde jako doma. Protože právě tohle místo, tenhle maják a všechny vzpomínky na odžité právě zde a za dobu tří návštěv zpět, mi dává pocit "nesnesitelné" lehkosti bytí a nekonečné krásy žití.
Tohle je místo, kde člověku dojdou všechna slova. Nejen slova, i myšlenky. Hlava se zde naprosto vyčistí, tepová frekvence zpomalí a člověkem rezonuje pouze naprostý klid, úsměv na tváři a pocit absolutního štěstí. V tuhle chvíli nic není víc. Jediné, co zde vnímám, je to, jaký dar je být TADY a TEĎ. V téhle době, kdy se všechno den za dnem mění, horší, zavírá. Restrikce střídá další a všichni jsme už otupělí a unavení natolik, že čím dál víc bereme ztrátu naší svobody jako samozřejmost. A i pro nás - ty s krví smíchanou s leteckým benzínem - světlo na konci tunelu pomalu mizí. Chvíli tu na člověka padne absolutní zmar. Nutkání si tenhle výjev zapamatovat do posledního detailu, do posledního solného nádechu. Protože co když je to naposledy..?!
Ale pak chytnete za ruku stejné cvoky, jako jste vy. Skutečné a životem na dně otestované přátele nebo pubertálního kluka, co ještě před chvilkou řešil hlavně ti, jak si zde za.ere svoje zznačkové bílé tenisky, ale teď na to vše pod sebou hledí se stejným němým úžasem jako vy a vy víte, že i když bude ještě dlouho drhnout boty a nadávat, tohle, co jste do něj tady vložili, jednou tisíckrát ocení. Dnes to dal skvěle. Foukalo tak, že nás to místy na hřebenu málem smetlo do hlubin oceánu. Slzičky v očích nebyly jen v důsledku náporu větru, ale občas i na dno sáhnutím. Cesta že srazu k oceánu byla dne a nejhorší, jakou pamatuju. Sama jsem měla chvilku chuť to vzdát a otočit se zpátky. Jenže když jsem viděla, jak ON drží a bez řečí jde (dalo to 16 let práce, ale povedlo se!!), nešlo ti. Tohle místo musí zažít od A do Z!
Nejen dnes, tady a teď, ale už 9 měsíců navzdory všem překážkám pořád neztrácím naději, posunují se jen vpřed, nikdy zpět, a plním si svoje sny✈
